Ozvěny minulých událostí se vrací jak bumerang. Tedy, není to samo od sebe, musí to být něčím aktivované. Cosi musí vyháčkovat skobičku, na které pomyslná gumička zajišťující zpětný chod bumerangu zůstala viset. Nedávno to byla celkem nelichotivá recenze jedné knihy na DeníkN, co zmínila knihu Ženy, které běhaly s vlky.
A tuhle knihu jsem já tak před dvaceti lety četl a líbila se mi velmi a velmi mě ovlivnila. Dnes si z ní nevybavím nic konkrétního a přijde mi zbytečné jít ji hledat do knihovny (beztak jsem ji někomu půjčil a nejspíš se nevrátila). Je to vlastně jedno, důležitější je ten dojem z přečtené recenze, která tu knihu toliko využila k argumentaci, a to co jsem si z toho odnesl já.
V souladu s vlčí tématikou je to řada mentálních otisků, ze kterých snad dokáže čtenář, s nímž jsem některé prožitky, zejména pak spolubytí v Amonitu, sdílel, sestavit souvislou stopu – cestu vedoucí od jednoho otisku k tomu dalšímu. A třeba to poskytne i nápovědu, kterým směrem hledat duši Amonitu budoucího, pokud tedy již neopustila prérie tohoto světa.
Víra v to, že nezprostředkovaný dotek transcendentna (nagualu) je možný a dosažitelný a ochota při jeho hledání jít do rizika, to jsou kvality, které mám já osobně s Amonitem hodně svázané. Tohle prohlášení navozuje spíše zdání individuality a divokosti než kmenového ducha. Přesto jsem v pozici náčelníka a necítím v tom rozpor. Amonit byl a je pro mě prostředím, které pro tohle hledání nabízí (v rámci možností bezpečný) prostor. A jsou tu svobodná individua, se kterými lze část cesty sdílet. Rád si pro tohle prostředí udělám čas a vynaložím energii.
Co se tedy v těch posledních 20+ letech stalo se mnou, s námi, světem kolem nás a duchem Amonitu?
Určitě se nabízejí konfekční vysvětlení typu: zestárli jsme, zmoudřeli, více se zaháčkovali do běžného dění (rozuměj: pořídili si děti, vzali hypotéky, v pracovním procesu dosáhli seniorních pozic, objevila se potřeba postarat se o rodiče, …), ubyly nám síly a ideály,… Je to opravdu tohle? Možná. Možná trochu a k tomu ještě: svět se změnil, pro další generaci už nejsme atraktivní, šamanské zkušenosti se dnes inzerují a „prodávají“ jinak (?jaký šamanský zkušenosti, kurva?).
S časem a výše zmíněnými aspekty reality ve mě (možná z titulu role náčelníka) nabývá vrchu důraz na ten bezpečný prostor. Ne pro sebe, ale hlavně pro členy kmene, které jsem si velmi oblíbil. A někteří odešli hledat nagual jinam. Tam, kam je moje vlčí povaha, kterou si hýčkám a která klade (možná přehnaný důraz) na svobodu, nechce a nedokáže následovat.
Osobní vizi mám stále. Stále jsem na cestě, která je autentická, protože cítím, že ji žiju naplno. Jen občas pochybnost, jestli členy kmene netáhnu s sebou už mírně proti jejich vůli. Zkrátka, náčelník má v kmeni nějakou váhu a tohle je její odvrácená strana.
Nechci si stěžovat, spíš připomenout, že žádné obojky, pouta a závazky tu nejsou. A pokud jsou nostalgická setkání a bytí pospolu málo (jakože nutně být nemusí), tak podnítit společné hledání duše Amonitu.
